Jsou dálky ztuhlou parou mdlé a bílé, strom bílou jinovatkou opřed’ mráz... Jde zimní časná podvečerní chvíle – pláč umíráčku v ticho zazněl v ráz.
A k nebi vysokému chvěl se dlouze – a za ním duše nebožtíka v let. Byl z pola žebrák, bídný podruh pouze, měl ženu ustaranou, dětí pět.
Ó, smutný večer v jizbu tu se nížil, kde spát měl mrtvý se živými dnes – mráz okny zalepenými se plížil a za ním Bídy příšera a děs...
A smutná byla ráno cesta vdovy, říc’ na faru, že umřel její druh; kněz vlídné tváře s laskavými slovy jí ruku tisk’: „Tě, ženo, potěš Bůh!“
Dvě slzy na tvář vytryskly jí vřelé, v níž bolest zanechala mnoho stop, když prosila ho jménem Spasitele, by z lásky doprovodil muže v hrob.
A ztrnula – a slova v hrdle ztuhla té ženě chudé, mrak jí v oči kles’ a jen se zakmitla jí s mužem truhla, když odpověděl jí vždy vlídný kněz:
„Mzdy své jest hoden dělník, Písmo praví, a sluha oltáře buď z něho živ – ty z lásky k muži prodej plenu s hlavy, bys uctila jej, jenž tě živil dřív.“
Šla domů zas, a cesta se jí ztměla, vlastního srdce dojímal ji hlas, v úzkosti duše zlekaná se chvěla – ó, cítila, jak proniká ji mráz.
A vzpomínala na knězova slova a těžce přemítala, co jí řek’; ach z Písma, slova evangelistova – a v tmách jí zasvit’ jasný paprsek.
Slov ohlas přilét’ z mládí mlžné dáli, jež otec čítal z Písma vetchých blan: „Co nejmenšímu z bratří mých jste dali, to mně jste učinili“ – pravil Pán.
A dál, v den poslední jak řekne: „V zimě jsem nah byl – vy jste neoděli mne, já žíznil – vy jste nenapojili mě... v tmu jděte zevnitřní, kde není dne!“
A šla již, v duši prozářena klidem, šat prodat na poslední muži čest... A kněz šel do chrámu a kázal lidem na slova Písma: „Pán Bůh láska jest...“
Cookies on Poetry Cove