Jsou dálky ztuhlou parou mdlé a bílé, strom bílou jinovatkou opřed’ mráz... jde zimní časná podvečerní chvíle – pláč umíráčku v ticho zazněl v ráz.
A k nebi vysokému chvěl se dlouze – a za ním duše nebožtíka v let. Byl z pola žebrák, bídný podruh pouze, měl ženu ustaranou, dětí pět.
Ó, smutný večer v jizbu tu se nížil, mráz okny zalepenými se plížil a za ním Bídy příšera a děs... A smutná byla ráno cesta vdovy,
říc’ na faru, že umřel její druh; kněz vlídné tváře s laskavými slovy jí ruku tisk’: „Tě, ženo, potěš Bůh!“ Dvě slzy na tvář vytryskly jí vřelé,
když prosila ho jménem Spasitele, by z lásky doprovodil muže v hrob. A ztrnula – a slova v hrdle ztuhla té ženě chudé, mrak jí v oči kles’
a jen se zakmitla jí s mužem truhla, když odpověděl jí vždy vlídný kněz: „Mzdy své jest hoden dělník, Písmo praví, a sluha oltáře buď z něho živ –
ty z lásky k muži prodej plenu s hlavy, bys uctila jej, jenž tě živil dřív.“ Šla domů zas a cesta se jí ztměla, vlastního srdce dojímal ji hlas,
v úzkosti duše zlekaná se chvěla – ó, cítila, jak proniká ji mráz. A vzpomínala na knězova slova, a těžce přemítala, co jí řek’;
ach, z Písma, slova evangelistova – a v tmách jí zasvit’ jasný paprsek. Slov ohlas přilét’ z mládí mlžné dáli, jež otec čítal z Písma vetchých blan:
„Co nejmenšímu z bratří mých jste dali, to mně jste učinili“ – pravil Pán. A dál, v den poslední jak řekne: „V zimě jsem nah byl – vy jste neoděli mne,
já žíznil – vy jste nenapojili mě... v tmu jděte zevnitřní, kde není dne!“ A šla již, v duši prozářena klidem, šat prodat na poslední muži čest...
A kněz šel do chrámu a kázal lidem na slova Písma: „Pán Bůh láska jest...“
Cookies on Poetry Cove