Jsem, Pane, v hloubi duše toho jist,
že nepodrží palmu Antikrist –
však ďábelský když jeho chechtot slyším,
přec úzkostlivě zírám k nebes výším,
ač z víry měl bych býti bez obav,
a šepci: Otče, zbav nás zlého, zbav!
Hle, jak mou zemi krásnou pohltil,
jak hltá v ní, co kdy jsem nejvýš ctil,
řeč sladkou, již nám v ústa kladly matky,
i duše naší země velké statky,
jež z tužeb otců rostly k listu list –
hle, vše jak ďáblu padá za kořist!
Jak, opřen vzatou naši o pevnost,
lež, vraždu zvýšil za největší ctnost,
s níž na hlomozných strojích nad zem vzlétá,
smrt vysílá, by pánem stal se světa,
by válka dobyla mu nad vším moc,
by světla pohasla a byla noc.
Ó, kéž ta šelma již jest poslední,
i noc, než nadobro se rozední!
Tak toužím, schýlen k utrpení řekám,
v zájetí babylonském, Pane, čekám
Tvůj na příchod, až klesne pýchy hruď,
a prosím: Na zemi Tvá vůle buď!