BUBEN

Matce pro kacířství syna vzali, na jesuitu jej vychovali; a když přišla k němu po letech, o pravdu když se synem se přela,

Písmem jeho slova vyvracela, seč mateřské hrudi stačil dech – jesuita, nechtě slyšet matky, bořící slov jeho smysl vratký,

po bubnu sáh’ s paličkami v spěch: aby matku přehlušil i duši do napiaté kůže hlučně buší. Přešly věky – stále tytéž děje:

jesuita syn se stále chvěje, matky výčitkám by nepodleh’. Připomíná-li mu dávné časy, Řím kdy vodil do Čech divé chasy,

aby hrůzu nesly ve stín střech, aby mučily a zabíjely toho, kdo se nevzdá s duší celý – buben béře s paličkami v spěch:

aby matku přehlušil i duši, do napiaté kůže hlučně buší. Když se ptá ho, zdali věří tomu, čím jej drží v jesuitů domu,

čím jej sytí ve vysokých zdech, zda ta víra, jejíž nosí řízu, přešla také v jeho krev a mízu, je-li v srdci, nejen na retech,

svědomí zda jemu nevyčítá, že jen lež jest v jeho nitru skryta – buben béře s paličkami v spěch: aby matku přehlušil i duši,

do napiaté kůže hlučně buší. A když v úzkosti jej volá matky: Vrať se, synu, vrať se ke mně zpátky, kde jsi zakotvil, je cizí břeh!

Vrať se na cesty svých dávných dědů, hledej dále pravdu v jejich sledu; snad je jinde, nežli v jejich snech, ale jen ji hledej, jen jdi za ní,

jenom lež ať není tvojí paní – – buben béře s paličkami v spěch: aby matku přehlušil i duši, do napiaté kůže hlučně buší.