Bratrem jsem nazýval vítr ve věku mladém –
nyní mne nevlídně provívá chladem,
bratra již netěší, nešetří.
Unikám před ním do klidu závětří,
odkud se dívám, jak všecko se ve větru zmítá,
vzpomínám, racek jak bujně v něm nad mořem lítá,
v zátiší spřádám dumy,
co asi živému sluchu v korunách šumí –
smutek mne jímá, že s větrem o závod nemohu
letět v dál, do výše stíhat obtížnou úlohu.
Kéž jen můj národ si zachová mládí,
s větrem dál, dále vždy o závod pádí,
vichru, ni bouře, ni blesků se neleká
v rozletu za cílem nejvyšším člověka!
Chtí-li však pravdu a zemi mu uchvátit, pevně ať stojí
v největší vichřici, v největší bouři a v boji,
od svého o píď, ni o vlas ať nedá se pohnouti;
s věrou, že po noci nejdelší zapějí kohouti,
stráží ať bdělou stojí i temné za noci –
světlo však denní mu přijde zas k pomoci,
nebeským jasem jej posílí,
obludy temnosti rozptýlí,
nové mu vlije síly
den bílý.
Zem svoji drahou, hrad pevný svůj obhájiv – k rozletu
o závod s větrem zas dalekých, vysokých do světů!
Pravda když bude mu mocnou a zářivou perutí,
žádná moc temna mu okovů nevnutí –
pravda když bude mu nápojem života,
nikdy ni stáří ho nepojme tesknota.
Peruť tvá nechť se vždy s větrem k závodu druží
za cílem lidstva, národe jinochu, muži!