Pod stoletou borovicí,
kde dřív býval les,
s duší po čems volající,
čehos teskně čekající
umdlený jsem kles’.
Nad mýtinou zbyla tady
větrům na pospas –
padly sester jejích řady,
dole pučí podrost mladý,
dále pádí čas.
Dále nad ní léta plynou,
plná slot a běd –
tiše sní tu nad mýtinou,
jenom havran peruť stinnou
rozpíná k ní v let.
Jak myšlenka smrti sedá
křivou na větev,
a ta, jak se k nebi zvedá,
v slunci pramen žití hledá –
vždyť z ní kane krev!...
Splývá na člověka pod ní,
jenž tu znaven pad’,
v sosně zřel svůj stožár lodní,
odpověď chtěl slyšet od ní
na svá proč a snad...