Ó, měl jsem také v žití jasné chvíle,
kdy vlídná zář mé oblévala hrudy –
však na píď slunce přišla stínu míle,
květ radosti hned udusily trudy.
Když slunce na mé chudé pole padlo,
jak tisknul jsem se k hrudi tvé, ó, země!
Pak v srdce mé své ostří vrylo rádlo,
stín slunce skryl a padl na mé témě.
A hned jsem cítil, země jak mně mizí,
jak mezi ní a mnou se trhá příze –
co drahé bylo, chladné je a cizí,
a vysoko se vznáším v bílé říze...
A z krásného zas oka paprsk padnul
v mé duše úvrať, po světle jež žízní,
květ kalíšek zved’, jenž tu k smrti vadnul –
ne k životu však, jenom k další trýzni.
Já mnil, to u mne Radost stojí žena,
a povedu ji k svatebnímu loži...
Však místo ženy – Bolest zkrvavená,
a místo věnce svatebního – hloží...
Ať k srdci pronikne hrot kopí břitký
a ruce mé ať zbodnou hrubé hřeby!
Již z duše k zemi potrhány nitky –
a sestra Bolest povznáší mě k nebi!