Sen zavedl mne k hoře Blaníku,
v níž báje spáti dala rytířům,
ochráncům země české, nejhorší
až rány, bídy na ni přikvačí.
Jak divné vojsko! Bez helmic
a bez mečů i kopí, bez luků,
i bez praporů, štítů se znaky,
i bez hejtmanů, knížat, bez krále!
Jdou bez bubnů a kotlů víření,
ni pištců nemají a trubačů,
jdou bez pokřiku válečného vpřed
a bojování jich kněz nežehná.
Jdou v bluzách dělnických a v halenách
jdou lidu selského, i městský šat
zříš v řadách mlčelivých, sevřených,
jdou muži, ženy jejich po boku.
Ten motykou, ten lžicí zednickou,
ten kladivem, ten pluhem ozbrojen,
ten knihou, onen pérem jen –
jdou všichni ruku v ruce v jeden boj.
Boj dlouhý jest, by vybojován byl,
věk jeden lidský na to nestačí –
však nová pokolení vstávají,
svou volí zbraň a v řady vstupují.
Kam všichni zraky upírají v dál,
tam budoucnost je šťastných národů,
již starých řádů na zříceninách
nás bojovníky přijmou bratrsky.