Cítím, cosi mezi námi
z hlubin srdcí roste, roste.
Oddech neznámý a známý –
Odkuďs přišel? Kdo jsi, hoste?
Štíhlý stvol, jak meče listy,
na vrcholu kalich bílý,
listů šest, a každý čistý
jako člověk v štěstí chvíli.
Na tyčinkách plno zlata
v prachu přejemného pelu –
bílá číše vrchovata
vůně liljí, asfodelů.
Nesahejte po tom stvolu!
krev by tryskla z něho vřelá,
stáhla by nás k sobě dolů
louka asfodelů ztmělá.
Ať tu roste mezi náma
bělejší květ nad liliji –
vůně neznámá a známá
ať nás v čistých duších zpíjí.
Vaše oko nad květinou,
její kalich čistý, bílý –
a pak dni ať k hrobu plynou,
ať se slunce k pádu chýlí.
Že jsme svoji, cizí prve,
každý z nás v té chvíli tuší –
vzrostlo kvítí z naší krve,
bílý kalich z našich duší...