Bílé květy, sněhobílé květy...

Viz, drahá, sad můj žití na stráni, když prchli zimy dnové krušní, jak plane v slunce Tvého usmání, jak začernalé větve hrušní

jsou jen květy, bílé květy, sněhobílé květy... Zde celému jsem světu skryt,

sem nezří oko, krví vášně rudé – sem padá jenom Tvého slunce svit a v něm, kam pohled stačí, všude planou květy,

bílé květy, sněhobílé květy... Sem nedoléhá všední vřavy ruch, jenž osamělou duši děsí –

zde v slunci Tvém jen tetelí se vzduch a s větví v oslnivé směsi planou květy, bílé květy,

sněhobílé květy... Mých dávných přátel rozptýlil se řad po šíroširé žití pláni; laur pro své čelo uchvátí si snad –

a mně v Tvém tichém usmívání planou květy, bílé květy, sněhobílé květy...