Jak starý, vetchý strom již byla moje teta, v proud řeky schýlený, vnitř prázdný, k pádu zralý, zrak kalný, bez lesku a na rtech úsměv stálý a v lící bledá zář, jež není z toho světa.
Jen někdy na chvílku se zvedla sivá hlava, blesk oči osvítil, života paprsk denní, a zase upadla v mrak neznámého snění – jak slunce na večer v mrak rudý do krvava.
Kol všichni tušili, že tiché její dumy jsou chmury večerní, jež stojí nad západem; než klesne pod obzor, kam říši smrti kladem’, tvář žití zahalí a světlo její ztlumí...
„Přijď, teta volá tě,“ dnes ráno řekli ke mně, když šel jsem za chlebem svou cestou každodenní; pak stále při práci jsem v duši cítil chvění, zřel úsměv stařeny a nachýlené témě.
„Co asi chce mně říc’?“ ta myšlénka šla se mnou, když večer spěchal jsem ji navštívit, svou tetu... A zatím políbil ji anděl smrti v letu, a ona odešla, kde noc tušíme temnou.
A pohnut jsem se ptal, když zřel jsem bílou svíci nad tváří nehybnou u věčném zamyšlení, proč stále jsem ji zřel, proč v duši ono chvění... A proč ta otázka: Co as mně chtěla říci?
Snad duše stařeny se u mé duše chvěla v den žití poslední na této naší zemi. Však umřel v hrdle hlas a tento ret jest němý a nikdy nepoví, co duše říci chtěla.
A darmo pohlížet, kde tma jen zeje hustá, a darmo volat v les, kde ozvěna se směje, a marny otázky, kam smrti dech tě schvěje, jak marně zde se ptám: Co chtěla říc’ ta ústa! – –
Cookies on Poetry Cove