V svou jizbu z Betléma se naposledy Hus vrátil zamyšlený, v tváři bledý – a hlavou jeho táhlo: Naposled! Již řada činných, klasem hojných let
jest ukončenou, uzavřenou knihou, již tvrdá deska zapadla svou tíhou. Vše skončeno – jen v duši zbývá sled. Jen v duši všecko vryto od té chvíle,
co s kazatelny poprvé se chýle zřel v steré oči na něj upřené, co poprv slovo jeho plamenné sta duší zanítilo v oheň bílý,
že byly odhodlány v každé chvíli jít za pokynem jeho ramene. I pan Jan z Chlumu vážně zamyšlený, i Milheim, kramář Kříž, i zbožné ženy
s Anežkou, sama paní králová, i prostý, chudý lid, jenž nechová si pokladů, hlav řada nepřehledná – vše bylo bez rozdílu obec jedna,
vznícená jeho pravdy pro slova. Jaké to byly chvíle, v roznícení když svatém horlil jako jarní hřmění a zřel, jak v stejném žáru jemu vstříc
plá z očí věrných duší na tisíc, jak jiskra jeho slova v oheň roste i v duši vznešené i v duši prosté!... Ty chvíle nevrátí se nikdy víc...
Vše skončeno snad – ale neztraceno. Sic Betléma jest odňato mu věno – však Betlém zůstal, čím jej zbudoval: jest ryzí, boží pravdy pevný val,
jejž věrná obec jeho hájit bude, byť měla ze žil dáti krve rudé. Vše stojí k obraně – i duch, i sval. A k hradu tomu zří již miliony.
Již nejen v Praze betlémské zní zvony: zvuk jejich dál a dál se dává v spěch, zalétá nade štíty horských střech, zní všude, kde jest sídlo českých duší –
ba již i za horami cizí tuší, že v zvonech betlémských je srdce Čech... „Ó, aby zůstalo jím na vše věky,“ ševelil jizbou Husův povzdech měkký – –
A zůstalo, ač dravé přívaly se na náš Betlém divě přihnaly, v betlémskou obec zmar a zhoubu nesly: co na lodicích, marně bije vesly –
ta tone, ta jde cizí do dáli. Však oko ještě z cizí dálky hledá, kde zvonice se při Betlému zvedá a naslouchá, jak Čech tam bije zvon,
jímž stále v bouři časů mluví on, jenž učil hledati nás pravdy cestu a nebáti se lidských zlob ni trestů – a za to našel ve plameni skon...
Čech srdcem zůstal Betlém, třeba zbořen, byť, co tam vzrostlo, vyvráceno z kořen. I v synech nevěrných přec zůstal kus dob starých, že se srdce dává v klus,
zvon betlémský když zazní ze hluboka a temna věků, žár že tryská z oka, když vážným, slavným hlasem volá: Hus!... A přijde čas, že zbloudilí se vrátí
a celá obec, nežli den se zkrátí, jme stavěti se nový Betlém v spěch, by živý stál zas, nejen v dávných snech, by znění jeho zvonů v dálku znělo,
by světlo jeho zemi vycházelo aby byl srdcem navrácených Čech!...
Cookies on Poetry Cove