BĚDA!

Chladný podzim přišel stírat s listí zeleň naděje, žluté od větví je snášet v šelestivé závěje,

s nimiž vítr pohrává si, k víření je zvedá. Křičí orel, vzlétaje od hor našich do kraje:

Běda, běda, běda!... Za ním hor těch české děti jako spadlé listí letí vichrem hnány od svých stromů.

Čím tam žily, ztroskotáno – kam jít na noc? Kam jít domů? Čím žít budou v nové ráno?... Co se děje, věda,

křičí orel, vzlétaje od hor vzatých do kraje: Běda, běda, běda!... Půlrok míjí – mladé jaro

zanedlouho oděje holé větve, ratolesti v zeleň nové naděje. Místo nich však bílá bouře

od hor vzatých přilétá, místo jara s metelicí horší zima prokletá do srdcí a v duše zebe.

Co se děje, věda, křičí orel prostřed nebe: Běda, běda, běda!... A čas míjí dlouze, dlouze –

s každým jitrem nová muka. Zem sní bílá v marné touze... Konečně tál sníh, led puká, kry se vrší na Vltavě –

na nábřeží hlava k hlavě. Od dne zhouby po roce zírá vše, jak ledu hory, s ním i trosky, drobné tvory

voda žene divoce, svědky nových muk. Však přece s nimi v rozvodněné řece mizí dlouhé zimy mráz...

V tom však z valné třídy hloubi pádný stejnokrok zní zhouby, dutý, temný bubnů ráz – a hned, jak by kouzlem tknuto,

zmizelo vše množství, tuto zírající s nábřeží. Kde dřív černalo se lidem, pusto, prázdno chmurným klidem

vítá jezdce s otěží, pěší s šišáky, dál vozy, děla, která smrtí hrozí, na korouhvích cizí znak.

A v to prázdno na nábřeží, v ticho domů, přísných věží letí nezřen orel pták nad ty cizí moci hlavy,

která vítězství své slaví vyzývavým průvodem nad vydanou v pospas zemí, nad zrazeným, v bídě všemi

opuštěným národem. Této moci, která pýchou pokořuje zemi tichou, hlavu zpupně zvedá

mníc, že nic jí rovno není, volá orel ze Zjevení: Běda, běda, běda!...