Vítr honí léto babí
nad poli a nad lučinou –
jako voda v našem Labi
plynou dni a léta plynou.
Unášejí, co kdys bylo,
štěstí, žaly, sny i práci –
co kdys dýchalo a žilo,
vše se s vodou v moři ztrácí...
Jen jak přes vzdálené jezy
vody minulosti hučí
věčnosti kdes od pomezí –
pozdní moudrosti nás učí.
V hučení tom dálných splavů
harfu slyším rozvlněnou,
otcovu zřím drahou hlavu
ve strun souzvuk pohříženou.
K harfě varhan slavné zvuky
zní mi z šeré kathedrály –
cítím dotyk tajné ruky,
jímž mých citů struny hrály.
Pozdrav těch, kdož umřeli mně,
teskně zní mi z minulosti –
oddaně šli, spadlé símě,
smrt když pokynula: dosti...
Zvony duše pro ně kvílí,
pro illuse pochované,
pro výbuchy mladé síly,
pro sny mládí zlatotkané...
Vody přešlosti se valí
křivdy tvrdé přes oblázky –
horká slza zrak mně kalí,
že jsem neměl více lásky:
Více lásky v život denní
těm, kdo byli mně tu drazí –
více lásky za kamení,
které házeli mně vrazi...
Hučí voda – přešlá léta –
táhne dumy oblak stinný –
dechem větru k hlavě slétá
bílé vlákno pavučiny...