Až v první večer, kdy mně svou ruku podáš, drahá,
si do luk vyjdem, kde bude ze snů vonět seno,
v kraj bosou nohou po rose půjde noc měkká a vlahá
a ret můj se bude zpíjet sladkostí zvuku: „Ženo!“
Jak po snu těžkém z dálky jen bude hučet voda,
jež břeh mi rvala, úrodu odnášela s polí,
a dravý proud, jenž hladově pobřeží trhá a hlodá,
ni pídě již mojí země neurve, neudrolí...
A měsíc vyjde nad lesy bílý v zamyšlení
a přes něj půjdou oblaků bílí beránkové,
kraj do daleka kouzlem se v stříbrnou pohádku změní
a my dva jím půjdem, jako duší jdou tiší snové.
A půjdem spolu v měsíce bílém rozšeření,
stín dvojí bílý, v stříbrném svitu jenž se ztrácí –
až měsíc v mlhu průsvitnou, beránci v růže se změní
a našeho slunce příchod pozdraví zlatí ptáci...