Až osud dá, a budeš mojí ženou,
chci ve Tvých stopách tichým stínem jít,
zřít hlavu Tvoji k hrudi nachýlenou
a motýlem se kol Tvých skrání chvít.
Tvé cesty rovnat, palmy klásti na ně
a k nohám Tvým lít vonné oleje,
a stíhat každou myšlenku Tvé skráně
i cit, jenž pod brvou se zaskvěje.
Zřít, nad hlavami nám jak rozletěly
se tiché holubice, snové Tví –
a v duše Tvojí listech sněžné běli
číst naší lásky blahé poselství.
A při té četbě navždy zapomníti
dnů minulosti svojí prokleté –
a trhat jenom liliové kvítí,
jež z každé Tvojí stopy vykvete!...