Jdou vítat satrapu, jenž vše jim vzal,
i zem, i svobodu, i lidská práva –
teď z boží milosti jest jejich král,
i řvou jich hrdla: „Hlava tvá buď zdráva!“
A město v červený se halí háv,
jak v pohádkách jsme slýchali to děti –
a v brány jeho spěchá pestrý dav,
by štěstí měl tvář cara uviděti.
Vše zapomenuto, čím zbičoval
tu zemi, národ, práva jeho prostá,
co daní krvavou si od nich vzal –
vše poníženě jde teď vítat hosta.
Jak sídlel by zde jenom blahobyt,
jak bída by je všecky nesžírala –
teď celé město jeden lesk a třpyt
a z očí bezstarostný oheň sálá.
Jen štěstí míti carskou uzřít tvář,
jen moci ve prach skloniti se před ní –
dnes vládu lesklé pozlátko má, lhář,
ať skryje s životem náš zápas všední!...
Již blíží se, slyš z dálky volání!
Vše ve prach čela, bláto ve špinavé –
ať v nebe zahřmí vaše vítání,
ať slyší Caesar otroků svých: ave!...
A dobrý pozor, carští biřici,
na tvrdé postavy jak duby v hvozdě,
na pěsti zaťaté, zrak jiskřící –
vše zjímejte je, dokud není pozdě!
Ať nepobouří carské otroky,
jež bičem nyní carská vůle řídí –
sic až se vrátí vládce vysoký,
zde místo plaché zvěře najde... lidi!