Vzplály všecky dávné hranice,
celé nebe jimi zkrvaveno,
jisker k výši vzlétly tisíce,
v dýmu bezpočtukrát zaúpěno
svaté jméno.
Požárem táh’ vítr staletí:
myslitele, po pravdě jejž čistá
hnala touha, pannu v poupěti –
všecky znova objala smrt jistá
jménem Krista.
Zněly písně v ohňů planutí,
hrozný chorál síly neslýchané
na tisících letěl perutí
k branám nebe, ježto ohněm plane:
Kde jsi, Pane?
A On přišel. Jako větru van
kráčel krvavého ohně mořem,
bratry, sestry objímal – a Pán,
jehož brázdu slabí křivě ořem’,
plakal hořem.
Hořce plakal pro ty tisíce,
pro něž hrozné požáry ty vzňaty –
ale pro ty plakal nejvíce,
ježto vyslal kázat v hrad i chaty
zákon svatý!
Pro ně nejvíc pláčem usedal,
již tu v komžích stáli, svíce v dlani,
v přísné rysy ztuhlý každý sval,
na rtech místo lásky požehnání –
proklínání...