Hus v Betlémě a na Kozím a všudy, když viděl vůkol v pýše hýřit lež, jak měla chrámy za peleš a v šat se oblékala rudý –
dal jako zvonu svému hlasu znít, dal jako zvučné polnici mu zníti, že jedna jest jen z labyrintu nit, na jejímž konci denní zář se nítí:
Ať zloba hrozí, že tě rozdrtí, ty pravdu drž a braň až do smrti! A když se bouře nad ním rozpoutala, když kletbou hřměla jeho nad čelem
a v mraku zlobou setmělém blesk k jeho zahubení vzňala – on stále volal k Čechům jako dřív a ještě v poutech vzkazoval jim z dáli,
a ještě v smrti ohněm zazářiv svým skonem volal přes hory a skály: Ať zloba hrozí, že tě rozdrtí, ty pravdu drž a braň až do smrti!
A jeho prach když odplavily vody kams do neznáma v sever po Rýnu až v mořskou kamsi hlubinu – duch jeho volal české rody
v šik za pravdu, byť všecko v světě kol nám v žoldu lži meč nepřátelství neslo, a za proroka národ apoštol vstal v plné síle, v štítu jeho heslo:
Ať zloba hrozí, že tě rozdrtí, ty pravdu drž a braň až do smrti! A když pak národ, apoštola, jali, jej spoutali, jenž sedal na trůnu,
mu z trní dali korunu a na kříži jej rozepiali – syn jeho, dcera, k mukám, v žaláře šli pevně, pod meč katův k popravišti,
a když už zřeli smrti do tváře, volali s Husem v pokolení příští: Ať zloba hrozí, že tě rozdrtí, ty pravdu drž a braň až do smrti!
Slyš mocný hlas ten, Čechu pozdní doby, jímž volá k tobě z dálky věků Hus, jenž ze staroměstských zní hrůz, jímž mluví praotců tvých hroby!
Slyš zašlých věků volání a zpěv, jdi dávných pravdy apoštolů stopou: vždy nesli bílou její korouhev, byt zřeli, že jim za ni jámu kopou.
Ať zloba hrozí, že tě rozdrtí, ty pravdu drž a braň až do smrti! Slyš, lide český, hlas své minulosti a buď zas, jako’s býval, Husův lid,
svůj setřes lhostejnosti klid, lži cetek rozmachem se zhosti, svůj prapor bílý s rudým kalichem zas rozviň, ať jej svět zří kol a kolem,
co v srdci nosíš, vyznej se smíchem a jako kdys buď pravdy apoštolem. Ať zloba hrozí, že tě rozdrtí, ty pravdu drž a braň až do smrti!
Cookies on Poetry Cove