Dávná mládí ztraceného lásko,
jejíž obraz nic mi nesmyje,
bujných ňader, modrých zraků krásko –
budiž pozdravena, Adrie!
Na mžik jen jsem užil tvojí krásy
na pobřeží slunném před lety –
a už byl jsem na vše, na vše časy
ve kruh tvého kouzla zakletý.
Jen jsem jednou s břehů spatřil kdysi
ve tvých zracích jiskřit slunojas –
a již nevybledly mi tvé rysy,
musím k nim se vracet zas a zas.
Vrátil jsem se k tobě, krásná, znova –
marně... domů spěl jsem nezkojen.
Přicházíš k mé duši liliová,
modrá, purpurová – jako sen.
A tak zase tlumok svůj jsem stáhl,
tváří v tvář ti říci pospíšil,
za zimy jak po tobě jsem prahl,
za mrazu jak o tobě jsem snil!
Břehy tvé mi v jižní kráse kynou,
vlny tvoje zvou mne do dálek –
každé chvíle zřím tě jinou, jinou,
v stálé změně tvůj mi září vděk!
Kéž mi dáno někde ve tvé dálce
na ostrově míru spočinout,
oddechnouti po bojích a válce
bez tísnivých, těžkých ducha pout!
A když to ne, kéž mi aspoň dáno,
krasavice oslnivých vnad,
se svou lodí v poslední své ráno
kdesi u tvých břehů ztroskotat!