Ach, nediv se, že toužím po Tvém objetí,
po spočinutí na Tvých hebkých rtech,
ať pocel Tvůj mne, drahá, ještě posvětí,
než rozvěje nás rozloučení dech.
Víš, je to jako na zápraží podzimi,
když smutek můrou lehá na hruď niv,
kdy vítr nad lukami teskní plavými
i záduma je, kde byl úsměv dřív.
Zda div to, po slunečních ještě paprscích
že touží kraj, by na něm prodlely?
Vždyť v jeho předtuchách již poletuje sníh,
jímž snad již v příští den se zabělí.