Ach, ano, mám Tvou bílou duši rád –
však, drahá, snad to velkým hříchem není,
když dím, že chtěl bych aspoň jednou vzplát
Tvém na rtu v dlouhém, vroucím políbení.
Že na chvíli jen chtěl bych přiklonit
k Tvé drahé svoji rozpálenou hlavu –
a vedle snů Tvých bílých svoje snít
a na rmut zapomnít a na únavu.
Tvé cítit hrudi a Tvých ramen zdvih,
dát smutek s čela schvívat si Tvým dechem –
a tušit, co se vlní v prsou Tvých,
že vše jest citů duše mojí echem.
A tušit, jak těl našich objetím
si také duše naše v náruč klesly –
a radostným svých křídel rozpětím
jak naši lásku k tváři slunce vznesly!...