Z věčnosti zas přišel měsíc naděje,
ptáci pějí, tuší úsměv vesny –
pro nás však jsou ještě sněhu závěje,
jimiž zavál nás den hrůzy děsný.
V zlobě zvolil si jej odvěký náš vrah,
zosobněný v šelmu ze Zjevení:
v měsíc naděje nám zasil smrti strach
s chechtem, pro nás že již jara není.
Smrtící hřeb vrazil v předjaří nám střed,
krvavá by rána vždy v něm zela,
aby, staletí byť odvedla nás vpřed,
v den ten srdce naše krvácela,
jako krvácela v osmý listopad,
cizí spár jímž pronikl v náš osud.
Přec však není s to nás k mrtvým zakopat:
březen zůstane nám, čím byl posud.
Z ducha našeho v něm vzešel muže zrod,
proroka kdys hněvu za vichřice,
jenž nás učil, kterak přejít krve brod,
bychom nezhynuli, zoufajíce.
Z ducha našeho v ten měsíc jiný vstal
k životu, v němž pravdu hájil, hledal,
v boj též za ni šel a nikdy neustal,
dokud jasné vítězství Bůh nedal.
Tak, byť cizí spár nás dusil v předjaří,
nezhyne v nás přece jara tucha –
setřást lupiče se přec nám podaří,
jaro z našeho nám vzejde ducha.
Nedá sic nám zapomenout hrůzy dne,
nikdo však jím příště nezavzlyká –
jen nás napomene, v život pobídne
stopou Komenského, Masaryka...