Pěknou nocí clona mlhovitá lunním stříbrem zlatý zážeh kmitá, blyští se sněhem bílé hvězdičky tajemným šerem slepé uličky.
Krok za krokem staré tam kol boudy skřehlé vláčí mladý voják oudy; přes uši čapku, pušku pod paží – krušno dnes, hochu, krušno na stráži.
Krok za krokem piští skřeple sama mrtvým tichem píseň pod nohama, líce jen hoří, mráz to květe v nich, což líně táhne čas se po věžích.
Krok za krokem světla v noc se ztrácí, smutno, pusto, v dál se zrak potácí, stlumený hluk – hle stínů míhaní – – čas tě už věru k stráží střídaní.
Jak se těší, což tu v duchu vidí krbu žáry, šat kde suší, cidí zahalen v kouři dýmky družinky – kdož sečte blaho také hodinky?
Kleté klamy – noční tuláci to, protřel oko slzama zalito – – chodí zas krok za krokem uličkou, skřivánčí starou skřípě písničkou.
Mráz jen praží, zima pořád tužší, oči klíží k snům se divným v duši, hodiny bily – práší se, sněží, škoda té, hochu, dočkáš se stěží.
Mráz jen praží, zima pořád tužší, oči klíží k snům se divným v duši, vzpomíná – o ty zlaté vzpomněnky, k rodným kdy prahům letí myšlenky:
V dáli odtud dalmatské jsou břehy, pěkná kolébka, tak plna něhy, tam ho pod žárem jihu sluníčka hýčkala v lůně mrtvá matička.
Mrtva že už? Nu jen neplač hochu, zbyloť lásky tatíku též trochu, stěžeň ho zdrtil – smutná pohádka, plaveckáť služba těžka – ba vratka.
V horách kvítí, divé šumy moře zdusily pláč v něm, ztlumily hoře; bez otce, matky, jako jiní as, na ňadrech rodné žil své vlasti zas.
Smutný hoch byl krásný jako panna – truchlá mladosť v bídě zakopaná; jednou leč – to byl, byl bohatý pán, zlatem a stříbrem celý obsypán.
Láska mladá všecko jemu dala, září svatou duši obetkala, zašla zas, choré zbylo srdce jen, ba lépe mu by mrtvých snilo sen – –
Krok – poslední, za ním se kloní k zemi, used’, uleh’ s lednými slzemi, na šišák čapka srostla, s tělem zbraň, krunýřem bílým s prsy spjata skráň.
Střídaly se stráže, zapomněly, do rána naň napad’ příkrov bělý, našli ho potom, cárský pohřeb měl, bubny a střelbu podle pravidel.
Cookies on Poetry Cove