Na duše křídlech nosím tě
a hýčkám jako děcko,
– blahový bojím, bojím se,
že sen můj vlastní všecko.
Však bolest srdcem proniká
a mysl vrací světu;
můj prchá sen, ty živá jsi
a z krve zas a květů.
Rozkotán, smeten v mohylu
snů zlatých palác mých,
za nimi pláč můj rozeštván
od větrů po krajích.
Poslední píseň urvaná
mře – smutně naříká,
hoj, kráče havran v duši mé –
neslyšet slavíka.