Ten z myrty vínek uvitý
na srdci posuď nosím,
tys na rtu svém ho světila,
žalnou jej slzou rosím.
Však vadne milá památka,
za lístkem lístek padá,
jak sudbou naše nevlídnou
svadla i láska mladá.
Ta láska jako luzný sen,
zapomenut jenž za dne,
jak smavé jarní kvítečko,
prvním jež mrazem schřadne.