Šumí sosny, šumí
dumně, šumí jemně,
půlnočních jak duchů
hlaholení ke mně.
Pusta noc; ta v mracích
luna pohasíná,
na zašlou mě lásku
truchle upomíná.
A mně zdá se šerem
skrz obláčné chmůry,
spanilý že zírá
dívčí obraz zhůry.
Bol můj v sosen šumy
píseň zní má žalná:
„Ach, kdy srdci vrátí
krajina tě dálná?“
Nikdy, nikdy hučí
sosen starých šumy,
nikdy nenavrátí
zem, co v lůně tlumí.