Mně je tak bolno u srdce,
že plakal bych jak dítě,
kdy matku zřím, mou matičku
jak osud stíhá litě.
Mně je tak bolno u srdce,
že div se nerozpukne,
kdy matičky mé vlasti žel
se v chorou duši shlukne.
Jak rád bych sklonil hlavu svou
jak bílý zvonek v poli,
kdy v tmavý hrob tvých pouta hor
bych vzíti moh tvé boly.
Jak rád bych slávy záhrobní
se věnce zřekl zlata,
kdy k luhům tvým by zeleným
se volnosť snesla svatá.
Což blažen zhasnout v památce
chtěl mrtvou hvězdou v čase,
kdy blankyt tvůj by šumy vod
kdys pozdravil lid v jase.
Leč hluchý ston můj větrů plen
a těchy nelze zděti,
mně v srdci s zemí nešťastnou
jen trpěť – krváceti.