Napadly sněhy vysoko,
v oknech všade bílý květ,
v jednom jen ústa pro oko
vdechla bránu v zlatý svět.
S prokvětlou mrazem kadeří
v chýši sám to šeři stěn,
dívčinu zírám s mateří,
zlatý předou měký len.
Na krbu oheň vesele
září, temně lampy svit,
kolovrat hrčí, s kůžele
hbitá točí ručka nit.
Písnička, jakou zpívají,
sladce zní mi, smutná však,
do taktu k tomu kývají
hodiny své „tak, tik, tak“!
Zanikla píseň tesklivá,
bledne dívčí náhle líc,
spanilá ručka umdlívá,
nehrčí už kolo víc.
S hedbávné řasy slzička
v bělý padla jasně klín,
s blankytu jako hvězdička
ozařujíc noci stín.
Proč as jí očka zronila?
zpomínkou-li dána, snem,
sudby-li zlobou skropila
čistý toho roucha lem?
Štěstí či blahé tušení
zakalilo divčí zor,
tesknota, náhlé rozchvění,
bezděčný-li bolu vzdor?
Obrazu to-li drahému,
svěcená-li tužbě snad,
mrtvému to-li živému? – –
otázek se točí had.
Odcházím s dumou tajemnou,
jako zimní noci sen,
zdá se mi, jakby nade mnou
toho vyzněl ňádru sten.
Nad mladí klestí zelenou,
z níž mi záhy sprchal květ,
nad žítí dráhou zmatenou –
bez naděje v zlatý svět.