Růžové na kři poupátko
slzičky roní tesklivé,
v mlzné ach dáli ukrývá
slunce se jemu zářivé.
Srdce mé jak to poupátko
v nevlídné pláče samotě,
hory mu doly uclání
v mlhavé štěstí mrákotě.
Dávno již vyšlo sluníčko,
na keři růže zavání,
nešťastné však to srdce mé
v beztěšném hyne zoufání.
Nikdy mu blaha nevzejde
z dálavy slunce zlaceno,
v tichounké dřímá mohyle,
na vždy mé štěstí ztraceno.