Nevěrná.

Ve komůrce Váša s milou, v nevěře již ondy stíh; ptal se..., leč si s plenou bílou hrajíc, tají Lenka hřích.

„Bůh ví, Vášo!“ – mluví sladce – „lidská jenom řeč to zlá, růže ondy na zahrádce, rozmarín jsem sázela.

S matičkou pak v olší milý do večera plela len, bože! divný, zdřímnouc chvíli řeky blíž tam měla sen.

Zdálo se mi... z vody smavé kdes že vzav se vlny syn, sladké pěje písně lkavé, perly, květ mi hází v klín.

Na břehu co teskně vinu v stín se chranný jedlí dvou, chladná bájně ze leknínu vodních řas mne pásma jmou.

Tonouc v hloubi, hvězdno nebe zřím, kýs zámek samé sklo, zpomenu v tom drahý tebe, probudím se... zvonilo.“

„„Tajuplné to tvé zdání večerní jak dumy věst, zrády zní jak zamlouvání, mně však pravda jasna jest.

Neklamal mne zrak můj v šeru!““ propuk’ Váša v trpký smích; v sladkém ondy na večeru objetí ji lásky stíh’.

Vymlouvá se plačíc Lenka, venku kdos an ťuky, tik, mihl stín se, u okénka postál – mžik a v noci znik.

„„Slyšelas to zatlučení, zřela stín též – divu div! slíčný snad to z lenuplení vlny syn sem zabloudiv?

Zelený on s peřím vlajným vodní opustivší skrýš, schůzkám rád co přeje tajným, tluče zase, neslyšíš?““

Zamihla se u okénka postava co šerý stín. „„Pověz, rozpomeň se Lenka, ten-li květ ti házel v klín?

Proč pak bledneš mé srdíčko, otevř a se k hosti měj, svěcenou se vodou v líčko pokrop, křížem požehnej.

Zlý on k tobě moci míti nebude ten pěnival, hromový či klín já vzíti, poslať mám ho o dům dál? –

Tluče zas – ! Teď z cesty Lenka, vstříc mu brachu vyjdu sám, věř, že zmizí od okénka tak neb tak, to přisahám!““

„Pro bůh ustaň, sečkej chvíli, děsí tvůj mě hrozně hled, pro bůh zůstaň, živ-li milý nechceš zříť mne naposled!“ – –

Máchl Váša silnou pěstí, blýskl vzduchem břitký nůž, vylít’ z dveří, skok – už v klestí pod oknem, kde stín a muž.

Houkla rána v křoví licho, kouř se nad komůrku vznes, blýskl nůž a křik a ticho – – k zemi stín a mládec kles.

Vyhlídla ven v bílé plíně, krásné sobě vlasy rve, z dálí Váša ku dívčině: „„Hleď, to Lenka dílo tvé!

Nevěrná si vždycky byla, šalbou tvůj byl lásky dar, kletba ti, neb’s utratila srdcí dvé, dvé smavých jar.

Nikdy neměj štěstí v světě, v zoufalství tvůj svadni ret, viny červ až srdce zhněte, hrob tvůj pust buď, věčně klet!““

Hrozná slova k Leně letí, co jich, tolik k srdci dýk, divý smích jim ve zápětí – v pusté Váša noci znik.

Mraky mina měsíc tmělé smavě k chatě pozasvit, na myslivce mrtvém čele v krvi stříbrou ztrácí nit.

V komůrce, kde Lenka spala, rozlíval se v šíř i v důl, Krista nohy objímala, hlavou však tu svatý hnul.

Koruny mu ze trnové v sinou kape skráni krev, jakby živ, se chvějí rtové; božský z očí září hněv.

Skřiklo děvče uděšeně, světlá zář jí padla v líc; vešla matka, mluví k Leně: „Dcero, neslyšela’s nic?

Zdá se nám, že padlo cosi blíž jak vichrem schvácen strom; bože! zrak tvůj slzy rosí, víš snad víc o zvuku tom?

Jako smrt jsi bledá, dítě, rci, proč v půlnoc ještě bdíš, spjaté k nebi křečovitě bílé ruce povznášíš?

Mlčíš – zcuchány tvé vlasy, klečíš, jakby v těžkých snách, hrozného cos tajíš asi, hledíc, až mne jíme strach.“

„„Matko, matko drahá, šedá, patř, o pohleď stropu blíž, Kristova se hlava zvedá, krví porosen jak kříž.

Chraň, ó chraň své dítě máti, krev se valí k srdci už, nade mnou, hle, břitký klátí vražedný se jeho nůž.““

„Nůž? ó dcero! pomizivý lampy lesk to padá sem.“ „„Vidíš, matko, jak tam divý letí, že až duní zem.

Slyšíš, slyšíš olší šumy a to pyšné péro zříš? – – pod oknem ó věčný tlumí sen ho – ať jej nezbudíš!

On to – ne, dal Váša ránu, Váša, víš, co chodil k nám, prokletá ó nedostanu na hrobě ni vínku tam.““ – –

„Zpamatuj se Lenka, Lenka! Neumírej kvítku můj!“ „„Tam, tam matko u okénka – tatíčka mi pozdravuj!““

Nad zemřelou pláče matka, slíčnou jako jarní květ. „Mé srdíčko!“ zalká, „zkrátka usmíval se na tě svět!“

Tatík v tom kmet stříbrovlasý vejda zbled, též propuk v pláč: „Proč, ó bože věčné spásy starce mne si nevzal rač!“

Smutné ve vsi mlzné ráno, umíráček tklivě zní, jednou – dvakrát; požehnáno smrti dnes v tu dobu žní.

Divu div, zas zvonek kvílí třetímu – kdo asi ten? Z šumných vod tou do vsi chvílí mrtev Váša přinešen.