Na Tater štítě v dumném rozpoutání ve vlny černých mračen sen jsem psal, pode mnou země, mlžné páry na ní, a v moře stopen v krvi západ plál.
Letěly větry od severu ke mně, slzami Polsky tvář mi svlažily, letěly větry od západu ke mně, českými vzdechy k srdci mluvily,
kvílely jižní nářkem Balkánu, od vzchodu pláče duma kurhanů. Třesou se Tatry – pustou vlci vyjí, Nitra a Nitra v zoufalství se svíjí...
O rode můj! šílenství chápe se mně nad hořem tvým, ó rode umučení, tvých synů ston od všech zní koutů země, tvá v pláči dceř a jařma zubožení.
Od krve krev vražedně odtržena, na hradbách tvých svůj tyran prapor vznes’, o skvosty tvé plemena rozvaděna, květ síly tvé, tvých bohatýrů kles’.
Ó rode můj! vysychá mozek v hlavě, kdy zvrhlý syn se cizím modlám klaní, mých bratří krev v divé kdy teče vřavě a k pomstě zve, a kletba letí za ní.
Ten řevný boj! tvá vášeň nezkrocená znamením hany v čele dětí pálá, a sláva mře, tvých velkých duší žena – krkavčíť matkou bratrovražda stálá.
Ty rode věštců, holubičích písní, staleté skály vzdechem tvým se třesou, ve stu kdy plemen běsný boj tě třísní, do moří pláč a krev tvou řeky nesou,
chromí se v údech tělem lví tvá síla tvými což kostmi zem má být mohyla, a zhublá líc otročích losem synů, a plemě tvé za pospas pro cizinu?
Ó rode můj! Bolesti pekla ve mně, ta muka tvá kdy v útrobí se středí, a rouhám se, kdy božstva zážeh ve mně a píseň mře, mně líci hněv zškaredí –
tu biče plést chci jedovatých smíchů; oj k smíchu hřích, kdy nesměje se hříchu! Ba marný lék na hnis, co v srdci leží, ta hříšná krev po otci vnukem běží! – –
O matko má! žebračko kletých dětí zda hněvný bůh? – snad ustaví tvůj žal, či hořký kalich tvůj se nevyvětí a slzí pln a krve bude dál? – –
Ne, ne! tvá není kletba odvěká, matko! o matko, dcero člověka! Los lidstva tvým a lidstvo mroucí stále – mrzký to rej a trpký neskonale?...
Těžká s časem pluje koule chladná v světy volám, zvěst mi žádná – žádná? – – Rozrvaly mraky nad mnou se černé, kol kolem jasno, větry nekvílí,
vysoko v blankyt hvězdy nezměrné, obrovský vypnul orel se bílý. Žulové skály v hlavě mu kosti, čeští v ní bratři myšlénky byly,
tatarské hřbety v hrudi mu kosti, měkké v ní srdce Slováků bily, peruť mu mocná z proroků polských, peruť mu druhá z jihu sokolů,
a zobák lesklý veliká Rus je – Hoj! tělo volné údy pospolu! V ústech palma, míru palma věrná s lidstva kletba padá, v propast klesá hřích
svornosť, láska bratrská, srdečná měkká Slávů ruka chrancem práva jich. – Blažený výkřik – mraky sčeřily se, žalobné větry ke mně zase vály,
temno a pusto, v mlhavém zem plášti, západem krve paprskové pláli. Kam matný zraku, kam se stáčíš dál? – Na Tater štítě v páry sen jsem psal...
Cookies on Poetry Cove