Tys šla po mostě kamenném
jak ze pohádky víla,
mně divně bodlo u srdce,
já sotvy znal tě, milá.
Ten skvostný šperk, ten pyšný šperk,
to hedbáví a zlato,
ne, má to není panenka,
já přísahat chtěl na to.
Ta chudá byla, prostičká
a nevinná jak děcko,
a přec – ten pohled v oko tvé,
v něm uhodl jsem všecko.
A v duši nářek šílený,
mně v očích slzy stály,
těch škoda trpkých slziček,
je lidé pošlapali.
Ve kamen horký vtlačili
a kámen citu nemá,
sic byl by se byl prolomil
pod námi pod oběma.