Snivé šero v mirzově harému, světel přísvit hasnoucí jak luny na těžké kol upadá čalúny ode stropu k polštáři perskému.
Damaškem tu zlato, stříbro blýská, po hedbáví květy hrají steré, v tisíc perlí vodomet vypryská, kadidel se vůně v mráčky bere.
Čárný půvab pozadřímnul všade, mříží oken hvězdný blankyt kývá, horký vánek ze sadů zavívá k sladké touze ňádro znítiť mladé,
štěhot ptačí, žalný ston slavíka pláče, zvoní, v šumu vod zaniká. Líný klid; to uhlí žehá vonné, v růžné záři s jiskrou jiskra tone.
Nad divanem modré kroužky skáčí, nad divanem obláčky se stáčí. Na poduškách skvostných rozložena mladá na něm atmanova žena.
V tamerlamu ubrána ve zlatou, v černém vlase šperk rozset perlový, hvězdy nyjí v očí noc rozpjatou, bledé líčko květ jak lotusový;
divné po něm bolnětklivé stíny hlubokým jsou smutkem rozestříny. U nohou jí šed’ se mirza sklání, v oku spilém vášně rozhárání.
Zvoní v zlatý cimbál odaliska, zahořelo černých dvacet očí, tamburinu černé rámě stiská, vlní prs se, deset hlav se točí;
po kobercích deptá nožka malá, v bujném skoku lítá vlas havraní, sladká píseň k tomu zaplesala, lásky píseň, bolné touhy plání.
Smutna posud, divně zahleděna na divanu atmanova žena. Do nevole mráček čelo kreje vyštván tísní duše rozechvěné,
pustá noc v ní bez hvězd, bez naděje šerá křídla těžkým losem klene. Těžký sen ta hořem ňádra plní, zlata lesk ji, šperk víc neoslní,
ni zpěv srdce; rozervat je musí, tichý pláč se v prsou hloubi dusí. Kynul rukou mirza sivobradý, bleskly oči, v uhel rozžhavěly,
ztichl zpěv a rozplesalé řady v kout se krčí, tisknou, oněměly. Sklonil se k ní, za ruku jal bílou, mluví, mluví řečí lásky spilou.
Jedin hled – jak zmámilo by víno starocha ho, k prsoum hlava padla, drtí kynžal, přes ústa mu svadlá vyrvalo se žhoucí: „O Marino!“
Houkla rána, řinkot slyšán zbraně, mladý Tatar v harém vrazil skokem, pokrvácen plaše bleskl okem, slovo stěží vyhrknul, se klaně;
mihla ocel, v prsa vlétla mladá, bezduch na zem v krvi otrok padá. Zděsily se ženy, v bázni tonou, zařval mirza, skok – znik’ za oponou.
Snivé šero v mirzově harému, světel přísvit hasnoucí jak luny, mrtvé ticho lehlo na čalúny ode stropu k polštáři perskému.
Dvorem rána za ranou už hučí, zbraně lomoz, bouřný řev se blíží, „chvála bohu“ molodecké zvučí, blesk za bleskem oken šlehá mříží.
S divanu se zvedla žena bledá, černé oči bleskem zahořely, skokem k oknu – mřížemi vyhlédá, plesá, pláče, čaloun trhá skvělý.
Duma těžká pomizela s čela, rve to roucho, turské zdoby s těla, k oknu zas, tam kývá ručka bílá, hvězdička jí spásy vysvítila.
Družky, černé otrokyně kolem, odalisky, saltimbanky čilé, s bázní shlíží k ní, dřív jaté bolem, jásající hrozné této chvíle.
Divý ryk, jim v uši hřmot jen buší, v srdce bode, útlých clonu duší, Asrael jim zlatý spánek plaší, farysy v klín hurisek unáší.
Blíž a blíže vřava rozvzteklená, děsný hlahol hněvných zvučí hlasů, v harem mirza vrazí, k oknu žena Dmitrevnu kol mocně jímá pasu,
pryč ji vleče; žalostivě stená v nerovném s ním ona ve zápasu. Skok za skokem mladý atman bledý v krvi, prachu za ním rozletí se,
skřížily se zbraně, zplály hledy – krví zbrocen mirza potácí se. V pádu kynžal blesknul – zastenání – klesla žena, mrtev mirza za ní.
Žalný ryk, div srdce nerozskočí, pryskly slzy atmanovi z očí, klesl k ní, své k líci čelo klade, mrtva však, to mrtvo srdce mladé.
V bouřný jásot mládci zaplesali, k nim se mladý ataman povrátil, ve mohylu pyšný dvůr obrátil, mocné nad ním plápoly se vzňaly.
Cookies on Poetry Cove