Černá noc se s oblaky mračnými rozvalila stepí šírošírou, rozvalila, křídly havraními pokryla ji, tmou zhalila čírou.
Úzko, smutno; tišina kol hluchá, šumí buřan, šustí křoví suchá, šlehne vítr, vytí slyšno vlčí, pokojno zas, mrtvo je, vše mlčí.
Cvalem, klusem kozák na komoni v hloub té noci po stepi uhání, truchle hlavu v bujnou hřívu kloní, vlaje hříva, řinkot zní i zbraní.
S větrem v závod, štíhlé letem šajky pod ním oř jak divou hnán by mocí, dalné ržaní, hvizdot zní nahajky, v temné s jezdcem pomizeli noci.
Vyšel měsíc. Z mračen chmůry slité velké pluje oko ledovité, pablesk matný nebem rozepjatý k síči padá, v Záporožců chaty,
dál za nimi stepní po nižině v sjetých dráh se vleče klikatině. Nevlídné ty dráhy. Neřehcí tu koni, mládci nezařinčí zbrojí,
štěkot chrtů nevolá v lovy tu, hukot pušky k vražednému boji, truchlé stíny mohylami kráčí, jakby dumy v bohatýrském pláči.
Zaržal komoň, těžce poklusává, mladý na něm atman potácí se, v krvavé se halí roucho hlava, v bledé líci jízva škaredí se.
Na čele mu chmura zavěšena, jak ta duma, na duši co tíží, myšlenek se trhá pásmo svíží, v trpké srdce upomínce stená.
Stlumiť chce ji, živěji leč vrací obrazem se nevýslovna žele, svatyň zírá skvoucí, jak se kácí, v spilém ženu lokti nepřítele.
Žalný ryk, div srdce nerozskočí, v pomsty řev se hořem rozdivočí, plaše komoň spjal se, dále kluše, atman na něm v hloubi raněn duše.
Zašel měsíc, v spoustě tona mraků; nevyšel víc koni, ni kozáku, černou nocí spolu uháněli, v síč až pěknou Záporožskou vjeli.
Minula noc. Nebem slunce hoří; živo v síči, hlučno jako v roji, v zbrani mládci, osedláni oři, pěkná kuřeň k výpravě se strojí.
Zvoní cimbál, kobzy břinkot zvučí, táhlý vřesk se polní trubky třese, dumný hlahol v písni pozahlučí, po kuřeních dále roznese se.
A je lomoz, řinkot, šumot hravý, mládci mládce tisknou, zulíbají, skáčí v sedla, větrem znáčky vlají, jezdci, koni hlava vedle hlavy.
Trčí kopí, hrot se blýská skvělý, svítí pušky, řinčí karabely, rdí se kolpak, peří v něm sokolí, těsné kurtky, jako tráva v poli,
růmění ty šaravary volné, pestré pásy, krásy do vespolné. Rozjeli se, z síče rozskákali, pěkným cvalem k letu rozehráli,
skok za skokem, stená zem pod nimi, mládci dobrými, koni rychlými. Povyletěl havran, sokol sivý a za nimi houfem stepní ptáci,
kuřeni se atamanu diví, až se v dáli, v lehké mlze ztrácí. Jedou mládci, chrabrý atman v čele, bledý atman mysli neveselé,
divnou v duši dumu on rozpřádá, hlava pod ní že se chýlí mladá, těžkou dumu, jak to prsou hoře nad mohylu těžší, hlubší moře,
plamenem jež v nitru rozžehá se, v srdce bodá, na něm pláče zase. Jedou mládci, po celý den jedou, pěknou nocí s lunou jasnohledou,
novým jitrem ku poledni znova dále, dál od síče, od domova. A když večer druhý den se sklání, štíhlé uzří věže minaretů,
zlatých bleskot půlměsíců, bání, tatarské to v rudém město znětu. Černou drahou blíž se ženou k němu, cestou stihli Tatařína mládce,
na Mehmeda poptali se krátce, slíčnou srubli potom hlavu jemu. V lehký klus se znovu rozskákali, nade městem letmo ubočili,
dále, dál, až mihlo jim se v dáli hrdé sídlo, Mehmedův dvůr bílý.
Cookies on Poetry Cove