Černá noc se s oblaky mračnými rozvalila stepí šírošírou, rozvalila, křídly havraními pokryla ji, tmou zhalila čírou.
Úzko, smutno, tišina kol hluchá, šumí buřan, klesť zašustí suchá, šlehne vítr kdys, v to vytí vlčí, pokojno zas, mrtvo je, vše mlčí.
Cvalem, klusem kozák na komoni v hloub té noci po stepi uhání, těžkou hlavu v bujnou hřívu kloní, vlaje hříva – řinkot zvoní zbraní.
S větrem v závod nahajky hvízdání, frkot, dusot – letí oř zpěněný, lítá burka – – – vzdálené zaržání, jezdec, komoň v noci potopený...
Vyšel měsíc. Z mraků chmury slité velké pluje oko ledovité, pablesk matný, nebem rozepjatý k síči padá, v Záporožců chaty,
dál za nimi stepní po nižině v sjetých dráh se vleče klikatině. Nevhlídné ty dráhy. Neřehcí tu koni, mládci nezařinčí zbrojí,
štěkot chrtů nevolá v lovy tu, hukot pušky k krvavému boji, truchlé stíny mohylami kráčí, jak by dumy v bohatýrském pláči.
Zařehtal kůň, těžce poklusává, mladý na něm atman potácí se, v šat skrvený pochýlena hlava, v bledém líci jízva škaredí se.
Na čele mu chmura zavěšená jak ta duma, na duši co leží, myšlének roj do příšer se věží, v žhavé tísni pod tihou jich stená,
servat chce je, žárem v obraz vzhoří, pálí víc než rána prostřelená, v krvi na něm ohni chrám se boří, z sutin vstává v spilém lokti žena. –
Žalný ryk, jak srdce kdy rozskočí, v zemsty řev se hořem rozdivočí, plaše komoň spjal se, dále kluše, atman na něm v hloub ponořen duše.
Zašel měsíc v spoustě stopen mraků, vstříc nevyšel koni víc, kozáku, černou nocí spolu uháněli, v síč až pěknou Záporožskou vjeli.
Minula noc. Nebem slunce hoří, živo v síči, hlučno jako v roji, v zbroji mládci, osedlaní oři, pěkná kuřeň k výpravě se strojí.
Zvoní cimbál, kobzy břinkot zvučí, táhlý vřesk se polní trubky třese, dumný hlahol v písni pozahlučí, po kuřeních dále roznese se.
A je lomoz, řinkot, šumot hravý, s mládci mládci loučí se, líbají, skočí v sedla, znáčkem větry vlají, mládci, koni, hlava vedle hlavy.
Trčí kopí, hrot se blýská bělý, svítí pušky, břinčí karabely, rdí se kolpak, peří v něm sokolí, těsné kurtky jako tráva v poli,
červení se šaravary volné, pestré pásy krásy do vespolné. Rozjeli se, z síče vyskákali, pěkným cvalem k letu rozehnali,
skok za skokem stená zem za nimi, mládci dobrými, koni rychlými. Povyletěl havran – sokol sivý a za nimi houfem stepní ptáci,
kuření se atamanu diví, až se v dálí v lehké mlze strácí. Jedou mládci, chrabrý atman v čele, bledý atman mysli neveselé,
divná v duši duma se rozpřádá, bujná klesá hlava pod ní mladá, těžká duma jak to v prsou hoře, nad mohylu těžší, hlubší moře,
do plamenů mozkem rozžehá se, na srdci rve, měkne, pláče zase... Jedou mládci, po celý den jedou, pěknou nocí s lunou stříbrohledou,
novým jitrem ku poledni znova, dále, dál od síče, od domova. A když večer druhý den se sklání, štíhlé uzří věže minaretů,
půlměsíců zlatých, bleskot bání, turské město v červánkovém znětu. Černou drahou ženou blíž se k němu, cestou stíhli Tatařína mládce,
na Mehmeda poptali se krátce, sličnou srubli potom hlavu jemu. V lehký klus se znovu rozskákali, nade městem letmo ubočili,
dále, dál, až zamihlo jim v dáli hrdé sídlo, Mehmedův dvůr bílý.
Cookies on Poetry Cove