V stepi církev; devět věží na ní, křížů skvoucích, třikrát tolik bání, kol do kola zdi jsou, zdi sivoučké, kol do kola mohyly nizoučké.
Šemře bříza, pohazuje hravě sporý stín tu ode hlavy k hlavě, drobné kvítí travou rozvlečené, přes nápisy staré mech se klene.
Šumně jilmu, sosen klestí v chladu atamanů slavnou věnčí řadu, na molodců truchle spadá čela, hrdá čela, bohatýrská těla.
Smutno, teskno; žalobný jen ptačí kdysi zpěv se ozývá tu v pláči, dálné ržání, stepi ohlas ruší mrtvý klid co zpomínáček duši.
V chodbách jenom chrámových kol lodí dlouhobradý v habitu mnich chodí, chodí, chodí, z breviáře čítá, někdy píseň zazní pospolitá.
Zvoní zvony ze všech pěkných věží, hlas veliký, slavně vyzvání se, šírou stepí tklivý hlahol běží, daleko po stepi roznáší se.
Živo v církvi; sta tam světel hoří, vůně libá klenbami se šíří a před cirkví jarobujní oři, mládci s nimi, páni bohatýři.
Zlatem kurtky, chološně jen svítí, září zbraně, kolpaky jak kvítí, mezi nimi temných vlasů, očí, děvušky se pestrým pásem točí.
A je smíchu, žertu do hýření, že až slzy zalívají tváři, že až k divu, podivu škádlení nenavolí se tu mladí staří,
u valném jež sjeli dnes se davu, baťku Dmitra, dceř by slíčnou jeho, atamana pozdravili ctného, molodecké zřeli svatby slávu.
Zdvihl prach se jako oblak sivý, stepí valnou, chumelí se, honí, blíž a blíže střelby ohlas živý, řehotání rozlehá se koní;
dumný ston a veselé hulání, jasné slyšno zvonečků cinkání. Klesl prach a na bystrém ryzáčku svatby matku stařičkou kozačku
pod fábory v květu zříti cele praporečkem mávat převesele. Za ní z trojky v slíčném družek kruhu, královna jak zadonských těch luhů,
ve koruně jako luna jasná září blahem Dimitrevna krásná. V skvoucí zbroji na višňáku lepý poblíž atman jako orel stepi,
jede Dmitr s pány starešíny, četné za ním houfy kozačiny. Stane trojka, za ní jezdci rázem s pěknohřívých skáčí ořů na zem,
s Dimitrevnou, svatby matkou v čele v církve kráčí sloupořadí skvělé, podle přízně, junácké se slávy od oltáře polokruhem staví.
Milo hleděť na ten skvost a krásu: atman v zbrojném všecek vyšnoření, po bok jemu skvoucím ve atlasu Dimitrevna jako zoře rdění.
Milo hleděť na tu svatby matku, v sarafánu o velkém jak svátku, pana otce, jak se staroch točí, krasavic těch černobrvých oči,
na kozáky statné, družbu mládce, jak se dvoří, pohybuje hladce, kloní, pýří, hrdě hlavou hází, milo, milo, že až zrak přechází.
Ticho teď, dech neslyšet, tichounko, k oltáři sám protopop se bere, dáčků hlasy zazvučí lehounko, mocněji se v klenbě šíří šeré,
u velebném chorálu až znění v svatém mysle vznáší zanícení. Stichli ďáci; jenom zvonek kvílí, modlitby co pop se modle zticha
roucha světí, k snoubencům se chýlí: hoří světla, pijou ze kalicha. Nedopili. Jako bouře litá v tichý dol kdy znáhla pozavítá,
děsně takto u modlitby tklivé zahřmí „allah“ Tatařínů divé. Nastal křik a střelby, řinkot zbraní, fičí střely, drtí jatgany se,
tříští puška, karabela za ní, Tatar, kozák k zemi potácí se. Vzteklý boj; kol ránu stíhá rána, skáčí hlavy, krev se proudem pění,
pevně dosud kolem atamana v těžkém stojí mládci zápolení. Tisknou děvy, za nimi se kryjí, žalně úpí, jasné slzy lijí,
popu k nohoum klesši ustrašená zoufanlivě Dimitrevna stená. Houf za houfem Tataři se jaří v církev valí, valí ku oltáři,
mládec s mládcem, s řadou klesá řada, poslední sám chrabrý atman padá. Šlehl plamen, z krásné šlehl lodi, k oltáři se vtiskli Tataříni,
děsný řev a pop se v krvi brodí, bědné slyšet hlasy nevěstiny. Skok za skokem stepi po rovinách plesný hlahol, bujných frkot koní,
jezdci na nich, zbraně řinčí, zvoní a za nimi církev v rozvalinách. Na bělouši v čele mirza sedí, po bok vlekou Dimitrevnu krásnou,
obraz hoře – rtové spjati bledí, očí jiskry bolu vláhou hasnou. V uši hřímá válečná jí divá, pouta cítí, v líci šlehá hříva,
temno v duši – štěstí svadlo kvítí, zlatý trůn jí u propast se řítí.
Cookies on Poetry Cove