Ne to kouře větrem pochvácené
vysokým se buřanem potácí,
ne to mraky stepi ku zelené
hučiví se svalili buřnáci:
tatarská to orda, tmíc se v dáli,
kouře valem, bouří v step se valí.
Tisíc jezdců, dobrých tisíc koní,
o třemeny jatagany zvoní,
blýská kopí, toul na pleci tmělý,
ostré drnčí kalené v něm střely.
Sdupán buřan, země duní, stená,
v prachu mládci, na komoních pěna,
skok za skokem pestří turbany se,
pestří pásy, blyští kaftany se.
Oj jak děsně bunčuky se hříví,
větrem vzdmuté s půlměsícem zlatým
a nad nimi s křídlem kropenatým
supů hejno pochod skřehá divý.
Oj jak kotly víří, trubky kvílí,
divoké to vzduchem „allah“ vřeští,
s temen hor jak po valném by dešti
bystřiny se vodopádem lily.
Dál a dále Nogajci ti smělí
širokou se stepí rozletěli,
rozletěli, v bujném dobrodruží
vězni kdys by těžce ztupenému,
Mehmedu to mirze do harému
nejkrásnější Donu jali růži.