Ne to kouře větrem pochvácené
v sežloutlém se buřanu potácí,
ne to mraky stepí rozvalené,
temné mraky, hučící buřnáci;
tatarská to orda tmíc se v dáli
kouře valem, bouří v step se valí.
Tisíc jezdců, dobrých tisíc koní,
o třemeny jatagany zvoní,
blýská kopí, toul na pleci tmělý,
ostré drnčí kalené v něm střely.
Sdupán buřan, zem pod nimi stená,
v prachu mládci, na komoních pěna,
skok za skokem pestří turbany se,
pestří pasy, blyští kaftany se.
Hoj, jak děsně bunčuky se hříví,
větrem vzdmuté, s půlměsícem zlatým,
a nad nimi s křídlem kropenatým
supů hejno pochod skřehá divý.
Hoj, jak kotly víří, trubka kvílí
v bujný ryk, že vzduchem pozatřese,
jak by řinkot, šum v dupoty bily,
v dál i šíř se temným hromem nese.
Hoří oči, pěsť se v ocel vtíná,
prsa šíří, ret se v ret zapíná,
v sedlo puška mlátí, ořům v boky,
praská řemen pod divými skoky.
Dále dál, ta vřava rozkypělá
po stepi se valné rozletěla,
ne zaskočit, zvěř polovit, zlapat:
v rum vše zvrátit, zdrtit, rozešlapat.