Bříza snivá na dvorečku,
svislé větve vlasy vdovy,
sedí pod ní má panenka –
oči její květ charpový.
Bříza snivá na dvorečku,
listím šemře větřík hravý,
v bledé líčko smutek padá,
k srdci padá tíseň z hlavy.
Oj! což bych rád kosti složil
v takovou já mohylečku,
nade hlavou zeleň svěží,
svou panenku na srdečku.
O což věčně chtěl rač spáti
sněžných ramen pod křídlama,
nežli bloudit se svým hořem
za horama – za horama.