A když byly tři neděle,
Král jede z vojny vesele:
„A jak se máš, má paní milá!
A zdali’s pamětliva byla
Mých posledních slov?“
„„Och! já je v srdci nosila,
A hleďte, co jsem koupila:
Jediný mezi kolovraty,
Přeslici, kužel – celý zlatý,
Vše to z lásky k vám!““
„Pojď se má paní posadit,
Upřeď mi z lásky zlatou nit.“ –
Ke kolovrátku chutě sedla,
Jak zatočila, celá zbledla –
Běda, jaký zpěv!
„„Vrrr – zlou to předeš nit!
Chtěla jsi krále ošidit:
Nevlastní sestru jsi zabila,
Údův a očí ji zbavila –
Vrrr – zlá to nit!““
„Jaký to kolovrátek máš?
A jak mi divně na něj hráš!
Zahraj mi, paní, ještě znova,
Nevím, co chtějí tato slova:
Přeď má paní, přeď!“
„„Vrrr – zlou to předeš nit!
Chtěla jsi krále ošidit:
Pravou nevěstu jsi zabila,
A sama se’s jí učinila –
Vrrr – zlá to nit!““
„Hó, strašlivě mi, paní, hráš!
Nejsi tak, jak se býti zdáš!
Zahraj mi, paní, do třetice,
Abych uslyšel něco více:
Přeď má paní, přeď!“
„„Vrrr – zlou to předeš nit,
Chtěla jsi krále ošidit:
Sestra tvá v lese, v duté skále,
Ukradla jsi jí chotě krále –
Vrrr – zlá to nit!““
Jak ta slova král uslyšel,
Skočil na vrance, k lesu jel;
Hledal a volal v šíré lesy:
„Kde’s má Dorničko! kde jsi? kde jsi?
Kde’s má rozmilá?“ –