„„Vstávej dceruško! již je čas, Pan král již čeká, bude kvas: Však jsem já ani netušila – Nu bodejž dobře pořídila
V královském hradě!““ „Stroj se sestřičko moje! stroj, V královském hrade bude hoj: Vysoko jsi se podívala,
Nízko mne, hleďte, zanechala – Nu jen zdráva buď!“ „„„Pojď již Dorničko naše, pojď, Aby se nehněval tvůj choť:
Až budeš v lese na rozhraní, Na domov nezpomeneš ani – Pojď jen honem, pojď!“““ „Matko matičko! řekněte,
Nač s sebou ten nůž béřete?“ „„Nůž bude dobrý – někde v chladu Vypíchnem oči zlému hadu – Pojď jen honem, pojď!““
„Sestro sestřičko! řeknete, Nač tu sekeru nesete?“ – „„Sekera dobrá – někde v keři Useknem hnáty líté zvěři –
Pojď jen honem, pojď!““ A když již přišly v chlad a keř: „„„Hoj, ty jsi ten had, tys ta zvěř!“““ Hory a doly zaplakaly,
Kterak dvě ženy nakládaly S pannou ubohou! „„„Nyní se s panem králem těš, Těs se s ním, kterak koli chceš:
Objímej jeho svěží tělo, Pohlížej na to jasné čelo, Pěkná přadleno!“““ – „Mamičko, kterak udělám?
Kam oči a ty hnáty dám?“ – „„Nenechávej jich podlé těla, Ať jí je někdo nepřidělá – Radš je s sebou vem.““
A když již zašly za tu chvoj: „„Nic ty se, dcero má, neboj! Však jsi podobna té tam právě Jak oko oku v jedné hlavě –
Neboj ty se nic!““ A když již došly hradu blíž, Pan král vyhlíží z okna již; Vychází s pány svými v cestu,
Přivítá matku i nevěstu, Zrady netuše. I byla svatba – zralý hřích, Panna nevěsta samý smích;
I byly hody, radování, Plesy a hudby bez ustání Do sedmého dne. A když zasvítal osmý den,
Král musí jíti s vojsky ven: „Měj se tu dobře, paní moje! Já jedu do krutého boje, Na nepřítele.
Navrátím-li se z bitvy zpět, Omladne naší lásky květ! Zatím na věrnou mou památku Hleď sobě pilně kolovrátku,
Pilně doma přeď!“
Cookies on Poetry Cove