Devadesáte let přeletělo světem; Mnoho se zvrátilo zatím od té chvíle: Kdo onoho času býval nemluvnětem, Jest nyní starcem, do hrobu se chýle.
A však málo jich dozrálo k té době, Ostatní všickni jsou schováni v hrobě. Jiné pokolení – cizí obličeje – Vše ve světě cizí, kam se člověk děje:
Jen to slunéčko modravého nebe, Jenom to nižádné proměny nevzalo; A jako před věky lidi těšívalo, Tak i nyní ještě vždy blaží tebe!
Jest opět jaro. Vlažný větřík duje, Na lukách svěží kolébá se tráva; Slavík své pověsti opět vypravuje, A fijálka novou zas vůni vydává.
Habrovým stínem hlubokého lesa Dvé poutníků se cestou ubírá: Shrbený stařeček, v ruce berlu nesa, Berlu biskupskou, věkem již se třesa,
A pěkný mládenec, ten jej podepírá. „„Posečkej, synu můj! rád bych odpočinul, Odpočinutí si má duše žádá! Rád bych se již k otcům zesnulým přivinul,
Ale milost boží jinak mi ukládá. Milost boží velká! ta sluhu svého Mocně provedla skrz pekelnou bránu, V úřadě svém svatém povýšila jeho;
A protož duše má dobrořečí pánu. Pevně jsem doufal v tebe, hospodine: Dejž, ať tvá sláva na zemi spočine! – Synu můj, žízním! ohledni se vůkol:
Tuším, ač není-li mdlých smyslů mámení, Tuším, že mi blízké najdeš občerstvení, Aby byl dokonán můj života úkol.““ Odešel mládenec, v lesní zašel strany,
Zdali by kde našel pramen uchovaný. I dere se houštím, kráčí dál a dále, Až i se prodere k mechovité skále. Ale tu náhle noha jeho stane,
A jako světluška večer létající Leskne se podiv v pěkné jeho líci: Divněť neznámá vůně k němu vane, Vůně nevýslovná, neskončené vnady,
Jakoby v rajské vstupoval sady. A když pak mládenec skrze husté chvojí Vzhůru se prodere a na skálu vkročí, Věc nepodobnou vidí jeho oči:
Na holé skále strom košatý stojí, Strom jabloňový, v šíř se rozkládaje, A na něm ovoce divné krásy zraje – Jablka zlatá – a z nich se nese
Ta rajská vůně vůkol po všem lese. I zplesalo srdce v mládencovu těle, A zrak jeho čilý jiskřil se vesele: „Ach jistě, jistě! bůh dobrotivý
Stařečkovi k vůli tu své činí divy: Pro posilu jemu – místo chladné vody – Pustá v lese skála rajské nese plody.“ Ale jak s ochotou po jablku sáhne,
Tak s uleknutím ruku zas odtáhne. „„Ty nech, netrhej – však jsi nesázel!““ Hlas dutý, hluboký káže jemu ztuha, Blízký hlas, jakoby ze země vycházel,
Neb nikdež vůkol neviděti druha. Jen pařez veliký stojí vedle něho, Po němž ostružiny s mechem se vinou A podál zbytky dubu prastarého,
Kmen rozdrcený s šírou vydutinou. Obešel jinoch peň, prohlíží dutinu, Obešel tu celou okolní krajinu: Však ani stopy nalezti nemoha,
Žeby tu kráčela kdy lidská noha, Všudež jen čirou viděti pustinu. „A snad se ucho mé obluzeno šálí? Snad zvíře divoké zařvalo v dáli?
Snad od vody v skále zvuk onen pocházel?“ Dí k sobě sám jinoch; a nedbaje zvuku, Opět po jablku vztahuje ruku. „„Ty nech, netrhej – však jsi nesázel!““
Hlas dutý hřmotněji zapovídá zase. A když se mládenec ohledl po hlase, Hle! pařez veliký mezi ostružinou Hýbati se počne, a z mechu se šinou
Dlouhá dvě ramena, k jinochu měříce, A nad rameny, jako smolné svíce V mlhavé noci, dvé červených očí Z pod šedého mechu k němu se točí.
Zděsil se mládenec, a znamením kříže Znamená se jednou, po druhé a třetí; A jak vyplašené z hnízda ostříže, Nehledaje cesty, nevida obtíže,
Přímo se skály houštím dolů letí; A zkrvavený od ostrých snětí Na zemi padne k stařečkovi blíže. „Ach pane, pane! zle je v tomto lese:
Košatá jabloň na skále, na pláni, A jabloň na jaře zralé plody nese, A pařez veliký trhati je brání. A ten pařez mluví, očima točí,
A chytá ramenem, kdo k jabloni kročí: Ach pane, ďáblovo tu jest panování!“ „„Mýlíš se, synu můj! tuto milost boží Své divy činí – budiž jemu sláva!
Vidím, že pouť moje již se dokonává, Rádoť se tělo mé v zemi této složí! – Ještě mi posluž naposled, můj synu! Doveď mne nahoru, na skalnou planinu.““
Učinil tak jinoch: napřed cestu klestí, A potom stařečka po ní musel nésti. – A když již přišli nahoru k jabloni, Aj! tu se pařez ke stařečku kloní,
Vztahuje rámě vstříc, a raduje se: „Ach pane, pane můj! dlouho’s nepřicházel: Hle tvá sazenice již ovoce nese, Ach utrhni pane! však sám jsi sázel.“ –
„„Záhoři! Záhoři! pokoj budiž tobě: Pokoj ti přináším v poslední své době! Bez míry, bez konce jest milost boží, Nás oba vytrhla pekelnému loži!
Propusť mne nyní již, jako i já tebe: Nechť se tu popel náš vedle sebe složí, A ducha nechť vezmou andělové z nebe!““ „Amen!“ dí Záhoř. A v tom okamžení
Sesul se ve skrovnou prachu hromádku; A jen ostružina na holém kamení Zůstala státi, jemu na památku. Zároveň i stařec mrtev na zem klesá –
Pouť jeho pozemská již dokonána! – I zůstal mládenec sám uprostřed lesa, By ještě vykonal vůli svého pána. Leč nad hlavou jeho té samé chvíle
Vznášejí se dvě holubice bílé; V radostném plesu vznášejí se vzhůru, Až i se vznesly k andělskému kůru.
Cookies on Poetry Cove