Záhořovo lože. (V.)

Devadesáte let přeletělo světem; mnoho se zvrátilo zatím od té chvíle: kdo onoho času býval nemluvnětem, jest nyní starcem, do hrobu se chýle.

Avšak málo jich dozrálo k té době, ostatní všickni jsou schováni v hrobě. Jiné pokolení, cizí obličeje, vše ve světě cizí, kam se člověk děje;

jen to slunéčko modravého nebe, jenom to nižádné proměny nevzalo, a jako před věky lidi těšívalo, tak i nyní ještě vždy blaží tebe.

Jest opět jaro. Vlažný větřík duje, na lukách svěží kolébá se tráva, slavík své pověsti opět vypravuje a fijalka novou zas vůni vydává.

Habrovým stínem hlubokého lesa dvé poutníků se cestou ubírá: shrbený stařeček, v ruce berlu nesa, berlu biskupskou, věkem již se třesa,

a pěkný mládenec, ten jej podepírá. „Posečkej, synu můj! rád bych odpočinul, odpočinutí si má duše žádá! Rád bych se již k otcům zesnulým přivinul,

ale milost boží jinak mi ukládá. Milost boží velká! ta sluhu svého mocně provedla skrz pekelnou bránu, v úřadě svém svatém povýšila jeho,

a protož duše má dobrořečí pánu. Pevně jsem doufal v tebe, hospodine: dejž, ať tvá sláva na zemi spočine! – Synu můj, žízním! ohledni se vůkol:

tuším, ač není-li mdlých smyslů mámení, tuším, že mi blízké najdeš občerstvení, aby byl dokonán můj života úkol.“ Odešel mládenec, v lesní zašel strany,

zdali by kde našel pramen uchovaný. I dere se houštím, kráčí dál a dále, až i se prodere k mechovité skále. Ale tu náhle noha jeho stane,

a jako světluška večer létající leskne se podiv v pěkné jeho líci: divněť neznámá vůně k němu vane, vůně nevýslovná, neskončené vnady,

jako by v rajské vstupoval sady. A když pak mládenec skrze husté chvojí vzhůru se prodere a na skálu vkročí, věc nepodobnou vidí jeho oči:

na holé skále strom košatý stojí, strom jabloňový, v šíř se rozkládaje, a na něm ovoce divné krásy zraje – jablka zlatá – a z nich se nese

ta rajská vůně vůkol po všem lese. I zplesalo srdce v mládencovu těle a zrak jeho čilý jiskřil se vesele: „Ach jistě, jistě! bůh dobrotivý

stařečkovi k vůli tu své činí divy: pro posilu jemu, místo chladné vody, pustá v lese skála rajské nese plody.“ Ale jak s ochotou po jablku sáhne,

tak s uleknutím ruku zas odtáhne. „„Ty nech, netrhej – však jsi nesázel!““ hlas dutý, hluboký káže jemu ztuha, blízký hlas, jako by ze země vycházel,

neb nikdež vůkol neviděti druha. Jen pařez veliký stojí vedle něho, po němž ostružiny s mechem se vinou, a podál zbytky dubu prastarého,

kmen rozdrcený s šírou vydutinou. Obešel jinoch peň, prohlíží dutinu, obešel tu celou okolní krajinu, však ani stopy nalezti nemoha,

že by tu kráčela kdy lidská noha, všudež jen pouhou viděti pustinu. „A snad se ucho mé obluzeno šálí? snad zvíře divoké zařvalo v dáli?

snad od vody v skále zvuk onen pocházel?“ dí k sobě sám jinoch, a nedbaje zvuku opět po jablku vztahuje ruku. „„Ty nech, netrhej – však jsi nesázel!““

hlas dutý hřmotněji zapovídá zase. A když se mládenec ohlédl po hlase, hle! pařez veliký mezi ostružinou hýbati se počne, a z mechu se šinou

dlouhá dvě ramena, k jinochu měříce, a nad rameny, jako smolné svíce v mlhavé noci, dvé červených očí z pod šedého mechu k němu se točí.

Zděsil se mládenec, a znamením kříže znamená se jednou, po druhé a třetí, a jak vyplašené z hnízda ostříže, nehledaje cesty, nevida obtíže,

přímo se skály houštím dolů letí, a zkrvavený od ostrých snětí na zemi padne k stařečkovi blíže. „Ach pane, pane! zle je v tomto lese:

košatá jabloň na skále, na pláni, a jabloň na jaře zralé plody nese, a pařez veliký trhati je brání. A ten pařez mluví, očima točí,

a chytá ramenem, kdo k jabloni kročí; ach pane, ďáblovo tu jest panování!“ „„Mýlíš se, synu můj! Tuto milost boží své divy činí – budiž jemu sláva!

Vidím, že pouť moje již se dokonává, rádoť se tělo mé v zemi této složí! – Ještě mi posluž naposled, můj synu! doveď mne nahoru na skalnou planinu.““

Učinil tak jinoch: napřed cestu klestí, a potom stařečka po ní musil nésti. A když již přišli nahoru k jabloni, aj! tu se pařez ke stařečku kloní,

vztahuje rámě vstříc a raduje se: „Ach pane, pane můj! dlouho’s nepřicházel: hle tvá sazenice již ovoce nese, ach utrhni, pane! však sám jsi sázel.“ –

„„Záhoři! Záhoři! pokoj budiž tobě! pokoj ti přináším v poslední své době! Bez míry, bez konce jest milost boží, nás oba vytrhla pekelnému loži!

Propusť mne nyní již, jakož i já tebe: nechť se tu popel náš vedle sebe složí, a ducha nechť vezmou andělové z nebe!““ „Amen!“ dí Záhoř. A v tom okamžení

sesul se ve skrovnou prachu hromádku, a jen ostružina na holém kamení zůstala státi, jemu na památku. Zároveň i stařec mrtev na zem klesá –

pouť jeho pozemská již dokonána! – I zůstal mládenec sám u prostřed lesa, by ještě vykonal vůli svého pána. Leč nad hlavou jeho té samé chvíle

vznášejí se dvě holubice bílé; v radostném plesu vznášejí se vzhůru, až i se vznesly k andělskému kůru.