Stojí, stojí skála v hlubokém lese, Podlé ní cesta v habrovém houští, A na té skále dub velikán pne se, Král věkovitý nad věčnou pouští:
K nebesům holé vypínaje čelo, Zelená ramena drží na vše strany; Tuhý oděv jeho hromem rozoraný, A pod oděvem vyhnilé tělo:
Dutina prostranná, příhodná velmi – Pohodlný nocleh líté lesní šelmy! A hle! pod tím dubem na mechovém loži, Čí je ta postava veliká, hrozná?
Zvíře či člověk v medvědí koži? Sotva kdo člověka v tom stvoření pozná! Tělo jeho – skála na skále ležící, Údy jeho – svaly dubového kmene,
Vlasy a vousy v jedno splývající S ježatým obočím tváři začazené; A pod obočím zrak bodající, Zrak jedovatý, podobný právě
Zraku hadímu v zelené trávě. Kdo je ten člověk? a to mračné čelo, Jakými obmysly se jest obestřelo? Kdo je ten člověk? co chce v této poušti? –
Nic se mne neptej! ohledni se v houští S obé strany cesty; zeptej se těch kostí, Ježto tu leží práchnivějíce; Zeptej se těch černých, nevlídných hostí,
Ježto tu krákají obletujíce: Ti mnoho viděli – ti vědí více! Tu však muž lesní s lože svého skočí, Zrak upřený v cestu divoce plane;
Kyjem ohromným nad hlavou točí, A skok za skokem prostřed cesty stane. Kdo přichází cestou? – V hábitě mládenec, Kříž maje v ruce, za pasem růženec! –
Utec mládenče! obrať se zpátky! Tvá cesta v jistou tebe smrt uvádí. Život-tě lidský i bez toho krátký, A škoda tvého panenského mládí!
Obrať se, utíkej, co ti síla stačí, Dokud kyj ohromný na tě nepřikvačí, A neroztříští tvou hlavičku v kusy! – Neslyší, nevidí, v želu svém hlubokém
Jde dále předse povlovným krokem, Kde života svého pozbyti musí. – „Stůj červe! kdo jsi? kam tě cesta vede?“ – Zastavil se poutník, zvedna líce bledé:
„„Jsem zatracenec““ – odpovídá tiše – „„Do pekla cesta má, do satanské říše.““ – „Hoho! do pekla? – Čtyřicáté léto, Co již tu sedím, mnoho jsem slyšíval,
Mnoho vidíval, ale písně této Potud mi nikdo ještě nezazpíval! – Hoho! do pekla? netřeba ti kroků, Sám tě tam dopravím, nevzdechneš ani! –
Však až se naplní můj počet roků, Přijdu snad za tebou také na snídaní!“ – „„Nic ty se nerouhej milosti boží! Dříve než jsem viděl den života prvý,
Zapsán jsem peklu otce svého krví Klamem ďábelským – pro pozemské zboží. Milost boží velká! a znamení kříže Zlámeť i strašlivé pekelné mříže,
Porazí Satana se vší jeho mocí! Milost boží velká! ta ráčí dáti, Že se slabý poutník co vítěz navrátí, Dobuda zápisu z pekelné noci.““ –
„Co pravíš? – za těch let, za čtyřiceti, Bez počtu jsem jich již do pekla zklátil, Však se ještě nikdo zpátky nenavrátil! – Slyš červe! jsi mladé heboučké pleti,
Bylbys mi dobře, místo tuhé zvěři, Za malou pochoutku dnes na večeři: Ale pustím tě – nechám tebe jíti – Však ještě nikdo, co jich tu šlo koli,
Neušel mojí sukovité holi! – Pustím tě červe! ale to chci míti: Přisahej, že potom věrně mi povíš, Co v pekle uvidíš, a čeho se dovíš.“ –
I vztýčil se poutník, a vysoko zdviže Hůl svou poutnickou se znamením kříže: „„Přisahám na kříže svatého slávu, Že ti z pekla věrnou přinesu zprávu!““
Cookies on Poetry Cove