Daleké pole, široké pole, předlouhá cesta přes to pole běží, a podle cesty pahorek leží, a dřevo štíhlé stojí na vrchole:
štíhláť to jedlice, však beze snětí, jen malá příčka svrchu přidělána, a na té příčce přibitý viděti rozpjatý obraz Krista pána.
Hlavu krvavou v pravo nakloňuje, ruce probité roztahuje v šíři; v dvě světa strany jimi ukazuje, v dvě strany protivné, jakož cesta míří:
pravou na východ, kdež se světlo rodí, levou na západ, kdež noc vojevodí. Tam na východě nebeská je brána, tam u věčném ráji bydlí boží svatí;
a kdo dobře činí, čáka jemu dána, že se tam s nimi též bude radovati. Ale na západě jsou pekelná vrata, tam plane mořem síra i smola,
tam pletou ďáblové, zlá rota proklatá, zlořečené duše v ohnivá kola. V pravo, Kriste pane! tam dej nám dospěti, však od levice vysvoboď své děti!
Tu na tom pahorku leže na kolenou náš mladý poutník v ranním světla kmitu, okolo kříže ruku otočenou, vroucně objímá dřevo beze citu.
Brzy cos šepce, slzy roně z oka, brzy zase vzdychá, těžce, zhluboka. Takto se loučí od své drahé panny mládenec milý v poslední době,
ubíraje se v cizí světa strany, aniž pak věda, sejdou-li se k sobě; ještě poslední vroucí obejmutí, ještě políbení jako plamen žhoucí.
Již měj se tu dobře, dívko přežádoucí! chvíle nešťastná pryč odtud mne nutí! – Tvář jako stěna, pohledění ledné, ale v srdci plamen zhoubný, divoký.
Náhle se poutník se země zvedne a k západu rychlé zaměří kroky. Brzy potom zmizel v hustém lesa proutí; pán bůh ho potěš na jeho pouti!
Cookies on Poetry Cove