Šedivé mlhy nad lesem plynou,
jako duchové vlekouce se řadem;
jeřáb ulétá v krajinu jinou,
pusto a nevlídno ladem i sadem.
Vítr od západu studeně věje
a přižloutlé listí tichou píseň pěje.
Známá-tě to píseň, pokaždéť v jeseni
listové na dubě šepcí ji znova;
ale málo kdo pochopuje slova,
a kdo pochopí, do smíchu mu není.
Poutníče neznámý v hábitě šerém,
s tím křížem v ruce na dlouhé holi
a s tím růžencem – kdo jsi ty koli,
kam se ubíráš nyní pod večerem?
kam tak pospícháš? Tvá noha bosa,
a jeseň chladná – studená rosa;
zůstaň zde u nás, jsmeť dobří lidi,
dobréhoť hosta každý rád vidí.
Poutníče milý! – než ty’s ještě mladý,
ještě vous tobě nepokrývá brady,
a tvoje líce jako pěkné panny –
ale což tak bledé a smutně svadlé,
a tvoje oči v důlky zapadlé!
Snad je ve tvém srdci žel pochovaný?
snad že neštěstí tvé tělo svíží
lety šedivými dolů k zemi níží?
Mládenče pěkný! nechoď za noci;
možné-li, budem rádi ku pomoci,
a při nejmenším snad potěšíme.
Jen nepomíjej, pojď pohov tělu:
neníť bez léku nižádného želu,
a mocný balzam v důvěře dříme. –
Nic neslyší, neví, aniž oko zvedne,
neníť ho možné ze snů vytrhnouti!
a tam již zachází v chrastině jedné;
pán bůh ho posilň na jeho pouti!