Vodník. (IV.)

Jaké, jaké by to bylo bez slunéčka podletí? jaké bylo by shledání bez vroucího objetí?

A když dcera v dlouhém čase matku svou obejme zase, aj, kdo může za zlé míti laskavému dítěti?

Celý den se v pláči těší s matkou žena z jezera: „S bohem, má matičko zlatá! ach, bojím se večera!“ –

„„Neboj se, má duše drahá! nic se neboj toho vraha; nedopustím, by tě v moci měla vodní příšera!““ –

Přišel večer. Muž zelený chodí venku po dvoře; dvéře klínem zastrčeny, matka s dcerou v komoře.

„„Neboj se, má drahá duše! nic ti neuškodí v suše, vrah jezerní nemá k tobě žádné moci nahoře.““ –

Když klekání odzvonili, buch buch! venku na dvéře: ,Pojď již domů, ženo moje! nemám ještě večeře.‘ –

„„Vari od našeho prahu, vari pryč, ty lstivý vrahu! a co dřív jsi večeříval, večeř zase v jezeře.““ –

O půlnoci buch buch! zase na ty dvéře zpukřelé: ,Pojď již domů, ženo moje! pojď mi ustlat postele.‘ –

„„Vari od našeho prahu, vari pryč, ty lstivý vrahu! a kdo tobě prvé stlával, ať ti zase ustele.““ –

A po třetí buch buch! zase, když se šeřil ranní svit; ,Pojď již domů, ženo moje! dítě pláče, dej mu pít!‘ –

„Ach matičko! muka, muka – pro děťátko srdce puká! Matko má, matičko zlatá, nech mne, nech mne zase jít!“ –

„„Nikam nechoď, dcero moje! Zradu kuje vodní vrah; ač že péči máš o dítě, mně o tebe větší strach.

Vari, vrahu, do jezera! nikam nesmí moje dcera; a pláče-li tvé děťátko, přines je sem na náš práh.““ –

Na jezeře bouře hučí, v bouři dítě naříká; nářek ostře bodá v duši, potom náhle zaniká.

„Ach matičko, běda, běda! tím pláčem mi krev usedá: matko má, matičko zlatá, strachuji se Vodníka!“ –

Něco padlo. Pode dveřmi mok se jeví – krvavý, a když stará otevřela, kdo leknutí vypraví!

Dvě věci tu v krvi leží – mráz po těle hrůzou běží: dětská hlava bez tělíčka a tělíčko bez hlavy.