VODNÍK. (IV.)

Jaké, jaké by to bylo Bez slunéčka podletí? Jaké bylo by shledání Bez vroucího objetí?

A když dcera v dlouhém čase Matku svou obejme zase, Aj, kdo může za zlé míti Laskavému dítěti?

Celý den se v pláči těší S matkou žena z jezera: „S bohem, má matičko zlatá! Ach, bojím se večera!“ –

„„Neboj se, má duše drahá! Nic se neboj toho vraha; Nedopustím, by tě v moci Měla vodní příšera!““ –

Přišel večer. – Muž zelený Chodí venku po dvoře; Dvéře klínem zastrčeny, Matka s dcerou v komoře.

„„Neboj se, má drahá duše! Nic ti neuškodí v suše, Vrah jezerní nemá k tobě Žádné moci nahoře.““ –

Když klekání odzvonili, Buch buch! venku na dvéře „„„Pojď již domů, ženo moje! Nemám ještě večeře.“““ –

„„Vary od našeho prahu, Vary pryč, ty lstivý vrahu! A co dřív jsi večeříval, Večeř zase v jezeře!““ –

O půlnoci buch buch! zase Na ty dvéře zpukřelé: „„„Pojď již domů, ženo moje! Pojď mi ustlat postele.“““ –

„„Vary od našeho prahu, Vary pryč, ty lstivý vrahu! A kdo tobě prvé stlával, Ať ti zase ustele!““ –

A po třetí buch buch! zase, Když se šeřil ranní svit: „„„Pojď již domů, ženo moje! Dítě pláče, dej mu pit!““ –

„Ach matičko! muka, muka – Pro děťátko srdce puká! Matko má, matičko zlatá, Nech mne, nech mne zase jít!“ –

„„Nikam nechoď, dcero moje! Zradu kuje vodní vrah; Pakli péči máš o dítě, Mně o tebe větší strach.

Vary, vrahu, do jezera! Nikam nesmí moje dcera; A pláče-li tvé děťátko, Přines je sem na náš prah.““ –

Na jezeře bouře hučí, V bouři dítě naříká: Nářek ostře bodá v duši, Potom náhle zaniká.

„Ach matičko, běda, běda! Tím pláčem mi krev usedá: Matko má, matičko zlatá, Strachuji se z Vodníka!“ –

Něco padlo. – Pode dveřmi Mok se jeví – krvavý; A když stará otevřela, Kdo leknutí vypraví!

Dvě věci tu v krvi leží – Mráz po těle hrůzou běží: Děcká hlava bez tělíčka A tělíčko bez hlavy.