Ráno, raníčko panna vstala,
Prádlo si v uzel zavázala:
„Půjdu, matičko, k jezeru,
Šátečky sobě vyperu.“
„„Ach nechoď, nechoď na jezero,
Zůstaň dnes doma, moje dcero!
Já měla zlý té noci sen:
Nechoď dceruško k vodě ven.
Perly jsem tobě vybírala,
Bíle jsem tebe oblékala,
V sukničku jako z vodních pěn:
Nechoď dceruško k vodě ven.
Bílé šatičky smutek tají,
V perlách se slzy ukrývají,
A pátek nešťastný je den:
Nechoď dceruško k vodě ven.““ –
Nemá dceruška, nemá stání,
K jezeru vždy ji cos pohání,
K jezeru vždy ji cos nutí,
Nic doma, nic jí po chuti. –
První šáteček namočila –
Tu se s ní lávka prolomila,
A po mladičké dívčině
Zavířilo se v hlubině.
Vyvalily se vlny zdola,
Roztáhnuly se v šírá kola;
A na topole podlé skal
Zelený mužík zatleskal.